Michal Frauenterka

REALITNÍ ČINNOST OD ROKU 1992

restituce mini  Článek reaguje na trend postojů v pohledu části obcí, měst a státu na "veřejnou zeleň".

Jak vůbec pojem "veřejná zeleň" vyložit?
Jako pozemky nezastavěné a neoplocené a tím přístupné veřejnosti bez omezení?
Tak jednoduché to není, i když se nám to snaží města a stát stále podsouvat.

V závěru popisuji i dva aktuální případy, které, více než vše ostatní, vypadají jako pokus o nové znárodňování.

Les je přístupný všem při dodržení pravidel. Na oseté pole se nesmí. Městský park je přístupný všem, na trávník se může tam, kde to není výslovně zakázáno. V přírodním parku několika druhů (Šumava, KRNAP, Hostivařský lesopark, Šárka ....) se může všude až na místa, kde je pohyb výslovně zakázán. Jednoduché a pochopitelné, o tom není spor.

Městské a přírodní parky nepatří jen státu nebo obci, jsou také v soukromém vlastnictví. V některých případech zůstaly tyto pozemky v soukromém vlastnictví i za totality. Po roce 1989 se navíc řada z nich, tehdy státem ukradených, vrátila zpět jejich vlastníkům. Lesy nechám v tomto případě stranou. Jde mě o nezalesněné, zemědělsky nevyužívané pozemky v celé naší zemi. Jednoduše louky, parky, trávník mezi domy. Obecně zeleň.

Se zvykovými pravidly v této problematice už vystačit nelze.

V první úrovni jde už řadu let o diskuzi o jejich možném využití. Vlastníci chtějí pozemky většinou nějak využít, stát určuje způsob pomocí územního plánování.
Obecní, městské a krajské samosprávy mají v této věci poslední slovo. Schvalují územní plán. Strategické stavby (dálnice, teplovody, železnice,..) do územních plánů zařazuje stát, stejně jako např. i přírodní parky. Legislativa tak určuje vlastníkovi povinnost strpět záměr státu, obce či města. Od tohoto určení-funkčního využití-se potom odvíjí vše další. Mimo jiné také cena pozemku.

Způsob využití
pozemků pomocí územního plánování přináší přirozenou, stále trvající polemiku mezi v čase se měnícím zájmem státu či obce a zájmem soukromého vlastníka pozemků.

Také u zeleně v soukromém vlastnictví proces jejího využití podléhá právu státu či místních samospráv určovat jeho skutečnou funkci díky výše uvedeným nástrojům.
Dalo by se říci, že stát a obec má na své straně zřejmá a silná pravidla. Nejen že určuje územním plánem využití pozemků, ale podle jiného zákona také jejich hodnotu. Cenu, za kterou pak pozemky sám(a) vykupuje.
A tak je zajištěn nejen zájem státu a obce, ale i ochrana jejich rozpočtů. Celých 25 let.
Hlavně v případě zeleně v soukromém vlastnictví tak obce výkupy pozemků v parcích prakticky nerealizovaly. Výkupní podmínky státu nebyly pro soukromé vlastníky zajímavé (např. v Praze je dosud výkupní cena zeleně v rozmezí 2 až 10,- Kč/m2).

V poslední době se soukromí vlastníci obracejí na soudy, aby jim stát či obec využití jejich pozemků, přístupných veřejnosti bez omezení, nějak kompenzoval. Způsob a výše kompenzace je vlastně jediným předmětem sporu. Jde obecně o úvahu o výši bezdůvodného obohacení státu či obce, plynoucího z jejich rozhodnutí ponechat pozemek soukromého vlastníka k užívání veřejnosti, t.j. bez možnosti jej jakkoli hospodářsky využít. Zároveň ale zůstává povinnost vlastníka se o svůj majetek starat s péčí řádného hospodáře.
Soudy v poslední době už častěji rozhodují o kompenzacích pro vlastníky těchto pozemků. Míra kompenzace, vlastně obdoba nájemného, byla soudy již několikrát v Praze stanovena na úrovni 150,- Kč/m2 a rok. Což je už slušné, to odpovídá ceně pozemku mezi 2.000 až 3.000,-Kč/m2.

Stát a hlavně obce a města se tak postupně dostávají pod tlak. Až pod vlivem soudních rozhodnutí se snaží s vlastníky dohodnout ve snaze odvrátit povinnost platby za bezdůvodné obohacení. Výkupy, bezplatné výpůjčky a snaha o směnu za jiný pozemek, nižší nájemné. Pokud se s vlastníkem pozemků dohodnou, věc je vyřešena.

Ne všechny obce se ale dohodnout snaží. Jedno město v Čechách už soudům předložilo svou vlastní, podle mého názoru zcela pomýlenou, účelovou a ostudnou právní konstrukci, ve snaze soukromým vlastníkům jejich pozemky vlastně ukrást. Nejde o nějaký nevinný žert, ale o soud o určení vlastnictví. Aktuálně je dokonce jejich vlastníkům znemožněno s nimi nakládat, a to zápisem v katastru nemovitostí (tzv.plomba). Rozhodnutí bude nyní na českých soudech.

Pokusím se Vám v krátkosti
popsat, jak vypadají dva soudní spory jednoho města se soukromými vlastníky zeleně. Protože soud stále probíhá, nebudu konkrétní při popisu, o které město v ČR jde.

Město argumentuje u soudu v prvním případě takto:
Na soukromém pozemku v parku město déle než 10 let sekalo trávu a proto město vydrželo jeho vlastnické právo podle příslušného zákona.

Město argumentuje u soudu ve druhém případě takto:
Pozemky v parku, sice posledních padesát let zapsané v evidenci nemovitostí na soukromé vlastníky, jsou ve skutečnosti majetkem města. Proč? Protože se v období totality o něj dlouho staralo město a jeho vlastnictví už v době před rokem 1989 vydrželo. Pokud si o tyto pozemky jejich vlastníci nepožádali znovu podle restitučního zákona (r.1991), mají prý smůlu, ale pozemky jejich nejsou.

Přijdou Vám tyto konstrukce neuvěřitelné, neslušné či mrháním finančními prostředky města? Mě též.
Že jde v žalobách toho města o nemravné zneužití vydržovacího práva? Ano, to jde.
V kontextu tlaku, pod který se postupně stát a obce dostávají, nelze ale ani takové konstrukce brát na lehkou váhu.
Ve hře je hodně státních a obecních peněz.

Navíc, když by se takové znárodnění občanům vysvětlilo v optice stovek dětských hřišť, které za takto "ušetřené" peníze obce postaví, mohou být pak práva pár vlastníků položeny na oltář veřejného zájmu. Společnost je nakonec k tomuto vidění v poslední době propagandou už sváděna i v jiných případech.

Doporučuji věc nebrat na lehkou váhu. Doporučuji pozemky oplotit alespoň farmářským plotem. Nebo je alespoň opatřete příslušnými tabulkami. Často je možné stanovit i podmínky pohybu osob na Vašem pozemku. A bez ohledu na místo je nechte posekat (a účtenku za sekání si založte), alespoň jednou za deset let. Poraďte se také se svým právníkem.

A nezapomeňte, republika se proměňuje. A její metody s ní.

Michal Frauenterka - říjen 2016